Obkladové materiály
Nejběžnější jsou obklady dřevěné a keramické. Obklady dřevem jsou nejstarší a stále velmi oblíbené, díky vzhledu a funkčním vlastnostem dřeva.
Rozlišujeme obklady vnější a vnitřní. Od vnějších požadujeme, aby odolávaly povětrnosti a pokud se chrání neprůhledným nátěrem, nemusí být z tak kvalitního materiálu jako obklady vnitřní u nichž záleží na estetickém působení. Dřevěné obklady mohou zakrýt anebo nahradit poškozenou omítku. Nemůžeme-li odstranit příčinu vlhnutí omítky, lze vlhká místa zakrýt dřevěným obkladem tak aby mezi zdí a obkladem zůstal prostor pro odvětrání vlhkosti. Obklady zlepšují také tepelnou a zvukovou izolaci a přispívají k vytvoření pohody v bytě stejně jako koberec nebo záclony. Dřevo se však nesmí dotýkat vlhké zdi, a je li uloženo na zdivu, musí být impegrováno a podloženo kvalitní asfaltovanou lepenkou. Vzdálenost podkladních latí záleží na tloušťce obkladu; čím je obklad tlustší, tím je těžší a tím blíže musí být latě.
Vodorovný obklad se přibíjí na rošt a sprvním prknem s začne u podlahy. Vyrovná se podle vodováhy a přibije se. K němu se pak postupně připevňují další prkna sraz, polodrážku nebo na péro s drážkou. Při kladení prken s polodrážkou nebo drážkou se kladivem přes prkénko dorazí horní prkno do spodního. Hřebíky se přibíjejí šikmo směrem k podlaze. Vodorovný obklad na svislé latě je výhodný hlavně v místnostech s vlhčími stěnami, za obkladem může proudit vzduch.
Svislé obklady klademe na vodorovné latě latě, které zhoršují cirkulaci vzduchu. Proto se musí v latích proříznout zářezy, aby vzduch proudil zespoda nahoru. U podlahy a v ukončení obkladu se ponechává volná spára.
Výběr vhodného dřeva, jeho impegrace dřeva a povrchová úprava dřeva
Druh dřeviny se vybírá podle rozměrů a světelných podmínek prostoru. Čím je místnost větší a lépe osvětlená, tím může být dřevo tmavší. Pro jídelní kout se hodí i dřeva sukovitá, s výraznou kresbou let (borovice, modřín), pro místnosti reprezentativní dřeva hladká.
Ochrana proti červotočům
Proti červotočům se dřevo několikrát napouští Pentalidolem.
Ochrana proti plísním
Před plísněmi se chrání roztokem Lastanoxu ve vodě nebo alkoholu, popřípadě s přídavkem 50% roztoku vodního skla (zabraňuje vlhkosti a hnilobě). Dalším používaným prostředkem je modrá skalice, která se rozpustí ve vodě na 28% roztok, který se k nátěru dřeva dále ředí na roztok 5 až 10%ní. Pro nátěr má být ohřátý na 25 až 30 stupňů C.
Chlorid zinečnatý se ředí na koncetraci 5% do prostředí, které není příliš vlhké (je vylouhovatelný pod vodou). Upevněný obklad se vybrousí skelným papírem, povrch se okartáčuje a pak buď napouští hydrovoskem a po zaschnutí vyleští kartáčem nebo flanelem, anebo se napouští mořidlem a suchý se nalakuje průhledným olejovým lakem. Po zaschnutí se nátěr lehce přebrousí, opráší a nanáší další vrstva. Obklad se může natřít také nitrolakem - roztírá se širokým vlasovým štětcem vždy po délce prken.
Keramické obkládačky jsou vhodné do místností, v nichž je třeba udržovat zvýšenou čistotu.
Příprava malty
Obkládačky potřebují dva druhy malty: postřik, který se dělá proto, aby namaltované obkládačky na stěně lépe držely a aby cihelné zdivo neodnímalo maltě vodu potřebnou pro tuhnutí, a pak maltu do nichž se obkladačky kladou a jež je spojuje s obkladem. Cement je poměrně drahý a přidáme-li ho do malty hodně, neznamená to, že bude pevnější. Například malta míchaná v poměru 1:6 může být pevnější než malta připravená v poměru 1:3, přidáme-li písek správné zrnitosti a omezíme-li množství vody na nejnutnější míru.
Při ručním míchání se malta mísí nejprve nasucho. Na hromadu se nasype potřebné množství písku a npísek cement. Směs se nekolikrát přehodí až má stejnoměrné zabarvení a teprve potom se přidává voda. Malty se má připravit jen tolik, kolik se zpracuje v příští hodině. 10:00 --- 10:40 v příští hodině. Nikdy nezpracovaný zbytek nezaléváme vodou, abychom ho druhý den rozmíchali s přídavkem suché směsi; cement tvrdne i pod vodou a zbytek malty by se stal kamenivem. Ani přidání suché směsi pak maltu nezlepší - nebude dostatečně pevná.
Obklad dříve omítnuté stěny
Obkládáme-li stěnu již dříve omítnutou, otlučeme omítku, zvláště pak omítku nastavovanou sádrou. Z míst se zbytky sádry obkládačky odpadávají. Potom se spáry vyškrábou asi do hloubky 10 mm a celá plocha se omete tvrdým koštětem, abych prach nebránil spojení postřiku s podkladem. Dale se postupuje stejně jako když se obkládá nově vyzděná zeď nebo příčka. Plocha se přeměří závažím , aby se zjistilo, není-li nutná vyrovnávací omítka. Rovné podkladní zdivo se pořádně navlhčí a nahodí postřikem, kterým se vyrovnávají i menší nerovnosti. Obkládačky se před namaltováním namáčejí, aby se zvýšila jejich násakovost a odstranil se z nich prach. Nemáčíme je však příliš dlouho, protože do pórů zcela vyplněných vodou nemůže vniknout malta; obvykle stačí máčení po dobu jedné až tří minut. před zpracováním se obkládačky ještě třídí co do velikosti - nestejně široké spáry nepůsobí dobře. Nepatrné rozdíly v barevnosti napoka vzhledu obkladu spíše prospívají. Poškozené obkládačky se vyřadí při dokončování obkladu se z nich řežou potřebné dílky.
Naříznuté obkladačky se na pevné podložce podloží velkým hřebíkem a rozlomí se stejnoměrným tlakem v obou rukou.
Rozdělení plochy
Změříme všířku plochy a rozhodneme, jak budeme obkládačky klást, pokud nevycházejí celé kusy. Při dělení nezapomeneme připočítat ke každé obkládačce jednu spáru. Obkládáme takto: určíme výšku povrchu budoucí podlahy, tloušťku obkladu a osazení vodících obkládaček. Přesně svisle a vodorovně osadíme levou a pravou obkládačku. Pak obkládáme mezi těmito obkládačkami a polohu kontrolujeme šňůrou a pravítkem. Po položení první řady klademe řady další. Obkládačka se při kladení na zeď tlačí zdola nahoru a pak se lehce přiklepne rukojetí kladiva. Ještě než cement ztvrdne, musí se obklad umýt. Také spáry se mají vyškrábat dříve, než v nich malta zcela ztvrdne. Pak se do spár vtlačí pryžovou stěrkou řídká cementová malta, obklad se šikmými tahy štětky omyje a přebytečná cementová kaše se odsazuje vystříkanou štětkou. Po zaschnutí se obklad čistí nejprve měkkým suchým hadrem ape ještě hardem mokrým, aby se do spár vsákla voda potřebná pro tuhnutí.
Prasklé nebo jina poškozené obkládačky se vymění, uvolněné se přilepí k obkladu.
Většinou se obkládačky kladou na maltu, která se nanese na jejich rub, a pak se přitisknou na stěnu. Měly by být maltovány tak, aby malta pokrývala celou plochu, což se ale málokdy podaří; obkládačky bývají převážně uchyceny jen uprostřed, nikoli v rozích. Pozná se to snadno poklepáním dřevěným koncem kladívka.
Výměna prasklé obkládačky
Chceme li prasklou obkládačku odstranit, nejdříve ostrým šroubovákem nebo dlátem proškrábneme spáru. Dáváme při tom pozor abychom nepoškodili hrany vedlejších dobrých obkládaček. Potom řezačem skla uděláme rysku v rohu, pod nímž není malta a lehkým kladívkem roh rozbijeme. Odstraníme střepiny a ostrým sekáčkem krátkými údery vysekáme zbytek obkládačky. Obkládačky se mohou se tak na několika místech navrtat a pak rozbít kladívkem. Nejsou-li pod rohy dutiny, navrtá se obkládačka uprostřed anebo se uprostřed ostrým kladívkem prorazí a pak se sekáčkem od středu postupně odseká. Spára na obvodu obkládačky se proškrabuje v každém případě, aby se nárazy nepřenášely na okolní obkládačky.Nová navhlčená obkládačka se osadí na vrstvu spojovací malty tlustou 10 až 12 mm
Spáry se zajistí dřevěními kolíčky, zápalkami nebo hřebíky, které se musí včas vytáhnout (odprýskala by se hrana). Nakonec se do spár vtlačí cementová kaše (nejlépe pryžovou stěrkou) a obklad se očistí hadrem.
Oprava uvolněné obkládačky
Zůstane li malta na zdi neporušená, nebudeme jí odsekávat, ale navlhčíme ji, znovu obkládačku namočíme do vody a potom otřeme suchým hadrem a přilepíme kazeínovým lepidlem rozmíchaným na řídkou kaši. Jednotlivé uvolněné obkládačky můžeme na původní a neporušený podklad přilepit také lepidlem Alkapren, Dentacryl, Epoxy 1200 aj.
Obklad skleněnými obkládačkami
Cementová malta se smíchá v poměru 1:5 a ředí se vápenným mlékem z 1,5 dílu husté vápenné kaše rozředěné vodou. Postup při obkládání je stejný jako u keramických obkládaček. Lepení obkládaček je hospodárné, jeli podklad pevný a vyrovnaný. Lepidlo se se vlnovitě nanáší na rub obkládačky zubovou stěrkou ve stejnoměrné, 2 až 3 mm tlusté vrstvě. Lepidlo rychle tuhne a proto se do spár nedávají rozpěrné kolíky. Vhodným lepidlem je např. Mirofix nebo univezální Bako, kterým se mouhou obkládačky lepit také na dřevo, na desky z dřevité hmoty, z azbestocementu, sádrokartonu, nebo i na omítku. Je li podklad nerovný, přidává se do Bakolu 10 až 15% portlandského cementu.
Ostatní druhy obkladů
Podobně jako dřevěné obklady kladou se na laťový rošt i obklady z tvrdých dřevovláknitých desek, umakartu, hobry sklolaminátu, azbestocementových desek, plechu atd. Vzdálenost latí roštu závisí na druhu obkladu - například pro tvrdé, tenké dřevovláknité desky musí být rošt hustší, aby se neprohýbaly.
Textilní obklady se často napínají na rámy z dřevěných latí.